Tongariro Northern Circuit

Ahoj čau nazdar.

Od jezera Taupo (viz minulý příspěvek) jsme zamířili do města Turangi, kde jsme doplnili zásoby tuňáků, na kterých tady více méně žijeme a valili jsme do Tongariro National Park, konkrétně do vesničky Whakapapa. Je to hlavní výchozí bod do Tongariro NP. Tento park při návštěve Nového Zélandu vynechá opravdu jenom málokdo a ani my jsme nebyli výjimkou. Hlavním tahákem většiny turistů je jednodenní výlet zvaný Tongariro Alpine Crossing proplétající se mezi místními vulkány. Náš plán byl ale trochu jiný. Jelikož jsme se nechtěli celý výlet brodit turistama, zvolili jsme trochu delší, třídenní variantu s názvem Tongariro Northern Circuit (TNC). TNC má první den z velké části společný s T. Crossing, takže ta nejpopulárnější místa nám ani takto neuniknou. A už předem můžu říct, že je opravdu na co se dívat. Ještě v Turangi jsme si koupili ubytování na dvě noci v horských chatách přes které náš výlet vedl. Takže ráno vstávačka v 5:45, rychlý přejezd do veřejného přístřešku ("public shelter"), kde najdeš záchody, lavičky a dokonce i zásuvku. Kafe. Musli. Kly. Poslední otčenáše a jde se na věc.


All right??? All right!!!!:)


Mt. Ngauruhou, skoro 2300m. Téhle sopce říkáme po zbytek pobytu "naše sopka".

Názor: Tongariro NP je jedno ze dvou míst (tím druhým je Mt. Taranaki), kde se na Severním ostrově můžeš dostat do poměrně "velké" nadmořské výšky (nad 2500mnm) a jak už jsem říkal, je tady spousta lidí. Mezi těmi lidmi je taky nemalá část těch, kteří tůry v parku podcení. Z toho důvodu se všude setkáváš s nápisy varujícími před změnami počasí a doporučujícími vhodně vybavení. Celkově to působí, jako by ses vydával někam na smrt. Musím říct, že i mě to trochu ovlivnilo a to už mám nějakou tu tůru za sebou. Proto jsem kontroloval všechno včetně nepromokavosti svých trenek, které jsem do jistoty stejně jako boty namazal indulonou.


Měsíční, pouštní krajina pod Mt. Ngauruhoe

Protože bus z Whakapapa k Mangatetopo carpark stojí cca 25NZD (pouhých 17km), volíme "čecháčkovskou" variantu, aneb já zavezu Petru na parkoviště, vrátím se autem zpět do Whakapapa a pak sám dorazím busem. Ušetřené peníze = cca 17NZD. Cajk, to beru. Pozorný čtenář si možná řekne, proč jsme himlhergot nenechali auto přímo na Mangatetopo carpark? Ano, správná poznámka. Děkuji. Jde o to, že na tom parkovišti se prý fest krade a já jsem přesvědčen, že naše perla autosalonů by byla jednoznačným terčem všech zlodějů. Já dorážím k Petře busem kolem 8:30 a v 8:45 vycházíme. Zhruba od 7h ráno k Mangatetopo carpark přijíždí spousty autobusů, které plivou jednoho vulkanoturistu za druhým. Věděl jsem, že bude hodně lidí, ale nevědel jsem, že bude sakra hodně lidí. Nevadí. Stane se. První část (zhruba hodina cesty) vede pozvolným stoupáním k Soda Springs, což je menší vodopád, u kterého taky najdeš ještě záchodky. Každopádně kolem tebe už je nádherná krajina, posetá rostodivnými tvary vyvřelých kamenů, trsů trávy, jakýchsi květinek a tak vůbec. Za Soda Springs na tebe číhá cedule STOP, ARE YOU REALLY PREPARED FOR THE TRIP? A opětovná snaha ochránců parku odradit lidi s nedostatečnou výbavou. Zajímalo by mě, jestli to někdo bere vážně, protože po cestě jsme potkali dost lidí, jejichž oblečení bych si vzal tak možná na pláž, ale do hor určitě ne (Např: sandále, místo batohu babskou tašku přes rameno, atd. Čekal jsem už jen na to, až uvidím někoho v podpadcích. Nestalo se). První dvě a půl hodiny jdeš navíc po "chodníku" vytvořeném ze dřeva a pletiva z umělé hmoty. Když k tomu připočteš ty davy, které se s tebou valí nahoru, kazí to trochu atmosféru.

Od Soda Springs jsme šli nějakou tu hodinku prudce nahoru až do sedla, kde se nám otevřel nádherný výhled na Mt. Ngauruhoe (2287mnm), aktivní to vulkán, který si naposled zaprskal v r. 1995. Máme nádherné počasí a tak si tuhle horu...sopku...můžeme vychutnat v celé své výšce a kráse. Na jejích svazích se střídaji odstíny tmavě červené, šedé a černé barvy a na jejím úpatí se vlní menší jezírko se žlutým podkladem. Pastva pro oči, foťáky a jiné zachycovače skutečnosti kolem. Na vrchol se můžeš vydat, ale je třeba si vyčlenit další 3h času navíc. Od sedla projdeš místem připomínající měsíční krajinu. Taková placka obklopena horami. Interesting.Největší překvapení tě asi čeká, když se dostaneš na nejvyšší bod výletu, kde se před tebou z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování vynoří Red Crater. Zíráš, mneš oči, nevěříš, usmíváš se, díváš se na ostatní, jsi asi šťastný a užíváš si to. Více napoví foto, i když nevýhoda fotek v tomto případě je, že nemohou vystihnout celé okolí, které až ve své celistvosti vytváří ten dojem, který tě v tu chvíli jímá. Prostě nádhera...až fantastično. Od Red Crater je to jen pár kroků, abys viděl Emerald Lakes a větší Blue Lake.


Red crater. Fotka bohužel málo napoví, protože to chce vidět i s okolím. Pak je nutno otírat sliny uniknuvší z otevřených pus.

Relax u Emerald lakes

Emerald lakes. Všude je cítít zápach zkažených vajec ze sirných vývěrů.

Blue lake


U Emerald Lakes se naše trasa odklání od T. Crossing a my míříme do krajiny Mordoru z Pána prstenů. Všechny barvy světa, které jsi viděl ještě před chvíli se změní v jeden odstín hnědé, která je na zemi reprezentována pískoštěrkem a z něj se všude tyčí menší či větší šutry. Nejčastější mou větou se v tuto chvíli stává: "Do pytle, že já si nevzal ty lezečky." Petra už radši zrychluje, aby to nemusela poslouchat:) Kolem 14h dorážíme k naší první chatě (Otutere hut). Spí se na pohodlných matracích, do jedné ze dvou místnosti se vejde až 10 lidí, nás tady ale tolik není. Vybavení je základní, ale dostačující. Jelikož jsme nebrali hrnky, kafe vaříme v našem hliníkovém ešusu a popíjíme ho velkou lžící, neb hliník nám rozpaluje už tak rozpálené držtičky:)


U Otutere hut a náš kámoš Petja, který vypadal na 22, ale bylo mu 30 let.

Další den razíme směr Waihohonu hut, která je vzdálená pouhé 3h cesty. Všechny ty kecy ohledně nebezpečnosti náš lehce vystresovaly a my jsme zvolili doporučovanou variantu a na výlet si vyčlenili 3 dny, přestože by bylo asi lepší to udělat ve dvou. Celé 3h jdeme v brutálním vichru. Dle mých ušních senzorů přibližně 70-80 km/h. Waihohonu hut vypadá zdálky jako motorest, akorát tady chybí silnice. Je to nová zrenonovaná chata, které zatím trochu chybí atmosféra, nicméně vyhledy z okna jsou nádherné a celkově se tady cítíme fajn. Poslední třetí den jdem asi 5h, abychom se dostali k autu. Za stěračem je nějaký papír a na něm napsáno "Flat tyre", aneb píchlá pneumatika. A taky že jo, jedno ze zadních kol si uprdlo tak, že ráfek políbil zem, naštěstí přes tu gumu. Tyhle opravy už jsou pro nás ale brnkačkou a nemůže náš to rozhodit.

Západ slunce, východ měsíce. Když vylezeš k tomu domečku, uvidíš to, co je na další fotce.


Za domečkem. Vidět byl i Mt. Egmont, který je na západním pobřeží. Mám ho taky na fotce, která je nepunlikovatelně rozmazaná.

Večer se přesouváme do větších výšek ještě nad Whakapapa Village do zimního střediska Iwikau Village, které v létě nabízí velký parkoviště a sedačku do nejvýše položené kavárny na Novém Zélandě (2020 mnm). Ráno se bavíme s jednou Němkou a Kanaďanem, vychvalujeme, jak je supr mít van, jak je člověk mobilní a jiné pravdivosti, abychom pak za zpěvu mrkolících kapek naskočili do našeho homera a nemohli nastartovat. Zkrátím to: Snažilo se nám pomoct asi 333 lidí, všichni zadarmo, ochota sama, v děšti, mlze. Nakonec jsme museli zavolat odtahovku. Přijel usměvavý bourec morušový, na svíčky a elektrorozvody nastříkal sprej odsávající vlhkost a na první pokus to nastartoval. Dobrá lekce. Ten spray jsme si koupili hned ten den. Výlet pana bource nás přišel na 180 NZD. I taková je cena za nové zkušenosti.


Opět naše sopka a my se vracíme z lezení nelezení.


Středisko Iwikau village. Najdi Homera. Na tom skalním hřebíku u mraků, které vidíš je místní hlavní lezecký sektor.

Po pár dnech se do Iwikau village vracíme, abychom se podívali na místní lezení, které ale vypadá nějak nebezpečně...nekompaktní šutr, tak se kolem toho jenom projdem, vyběhnem do te nějvyšší kavárny, dáme kapučino a jdem se zkusit vlekaře zeptat, jestli nás bez lístku nepustí směrem dolů. Petra ho okouzlí svým kouzelnictvím, vlekař jenom vyhrkne "Jump on" a my rozesmátí už klátíme nohama na sedačkách lanovky.

Naše další kroky směřují k Whanganui River a třídennímu výletu v kánoích...je tu prostě nádherně a je tu tolik krásných míst, že člověk neví co dřív. Přáli bychom všem, aby se sem mohli podívat.

A klasicky pár fotek na závěr:


Jedna z chat zimního střediska a pohled do údolí.

George Bush


Mt. Ngauruhoe a jezírko pod ní.


Tady asi sním o lyžování
Okomentovat