New kids on the bloG

...je léto!!! Teploty olizují hladinu tropických teplot. Sedím před naším domkem, v levé ruce svírám ledový lahváč, v pravé druhý ještě ledovější lahváč a tohle píšu nohama. Jinak to nejde. Přísun tekutin je v tomto počasí nezbytností. Po notebooku mi pochodují hejna much a čůrky potu mi stékají z čela až na paty. Ale přesto je nám fajn a to je to hlavní. Máme totiž důvod!! Dnes jsme totiž v arbajtu skončili dřív a máme čas na relax. Posledních zhruba 14 dní se neslo v duchu pracovním. Tento týden jsme se pokusili atakovat hranici vydělaných 1000NZD na hlavu, abychom se stali členy našeho "1000 dollars club". Uteklo nám to o vlásek...možná právě proto, že jsme tohle odpoledne skončili dříve. Nevadí, budeme se snažit(smažit?) dále.

I na poli je někdy fakt hezky. (Klikni na jakýkoliv obrázek a zvětší se ti...obrázek.)

  V práci jsme se momentálně soustředili zejména na naše staré známé sázení roslinek, ale přibyly i další pracovní zkušenosti. Zejména postřik plevele, který jsme dělali s Petrou sami!!...ach ta zodpovědnost. Jeden z nás za volantem smrtonosného traktoru o výkonu několika milionu koní (či spíše ovcí a krav v místních podmínkách), a druhý na povozu za traktorem se dvěma "joysticky" v rukou usměrňujíce chemický postřik na plevelnaté rostlinky. Jedna kapka postřiku mimo plevel padne na roslinu melounu a ta se v obrovských křečích odporoučí do melounového nebe. Dovolte mi zopakovat: Ach ta zodpovědnost. Většinu polí, které se nám pořadilo osadit melouny jsme už odplevelili a v nejdávnější současnosti (kdyže???) se věnujeme jiným pracem, které zde již nebudu rozpitvávat. Koho to zajímá, nechť se podívá do skript o melounech. V každém případě jsme se oba vydováděli na traktoru a postříkali chemií co se dalo.
  Ale to je pouhá současnost, pojďme se společne vrátit v čase. Pojďme nahlédnout do daleké minulosti, a to o celých 33120 minut (případně trochu nudněji řečeno: zpět k přibližně 5.11.2010), kdy jsme ještě před odplevelováním dostali volno a opět měli možnost pohroužit se v cestování do místních končin námi ještě neprobádaných. Taky vám tak tluče srdce napětím? Mi teď došlo pivo, takže MI tluče jako o život. Hecnu se = píšu dál...

Potkali jsme King Konga, aneb Aude v naší "michellince". Taky vám připomíná Mosse z IT Crowd?:)

  V plánu bylo jak jinak než lezení a nějaké ty odpočinkové dny strávené místními přirodnostmi. Nebyli jsme však sami, kdo měl volno. Aude (naše spolubydlící) měla volno taky a smutně se tvářila, když zjistila, že míříme pryč. Jelikož jsme povahy dobrosrdečné, změnili jsme plány a vzali ji do party. Výsledek byl takový, že nejdřív si od lezení odpočineme a teprve pak! půjdeme lézt. Jak fikané. Pro odpočinek jsme zvolili městečko Raglan nacházející se na západním pobřeží cca 100km od našeho domku. Raglan je známý hlavně mezi surfaři a mezi "kochači" pobřežím. Po dojezdu do Raglanu jsme si městečko prošli, dali si kafe v kavárně...v takové té, kde sedíš venku na chodníku a sleduješ ruch okolí. V místech kde je silná doprava je to možná nepříjemné, tady však ne. To nejzajímavější v Raglanu se nachází na jeho "hlavní" ulici Bow Street, kde najdeš spoustu obchodů s oblečením, surfařským nádobíčkem a levnými restauracemi. Počasí je parádní, slunko svítí, ale vítr vše ochlazuje do přijatelna. Po nasycení se kofejnem se jdeme projít do místního informačního centra, kde zjišťuji informace o námi plánovaném výletu do místních kopců na zítřejší den. Čas se přehupuje přes 4. hodinu odpolední, my nasedáme do naších kabrioletů a popojíždíme 10km po pobřeží na jih a hledáme místní známé pláže Manu Bay a Whale Bay. Obě jsou nádherné. Určitě by se tady dalo i koupat, ale na jednak nemáme plavky a jednak nejsme zrovna otužilí. Jednoduše řečeno, do vody se nám prostě nechce. Jenom pozorujeme místní surfaře a kitesurfaře a přemýšlíme co z toho někdy vyzkoušíme a jaké to asi je. V podvečer míříme na parkoviště do Te Toto Gorge, kde doufáme, že bude možné přespat. Naše přání se nám plní a nejen to; parkoviště se nachází v místě, které opět těžko vystihnout slovy. Posledních několik kilometrů vedlo po štěrkové cestě (tzv. gravel road), kterých je tady spousta. Na parkovišti je plno. Evidentně nejsme jediní, kdo tady bude dnes spát. Už před příjezdem mám problém udržet oči "na volantu a na cestě", protože napravo je moře s nádhernými útesy, lesy a jinými lákadly. Snad to z fotek aspoň taky trochu pochopíte:) Aude po cestě píchla, ale to budeme řešit až zítra, protože teď už jaksi není chuť.

Cpeme se!!!
Viz žlutý obrázek v pozadí.
Pláže poblíž Raglanu mají své kouzlo.
Hlavní ulice v městečku Raglan.

  Na druhý den se vypravujeme na zmiňovaný výlet na Mt. Kairoi. Stoupáme asi 2 hodinky a vracíme se asi 2 hodinky. Výhledy bombastické, moře kouzlí všude spousty malých zálivů, lesy jsou opět smíšené listnáče a palmáče. Aude se chce celou dobu na velkou, ale jelikož je přeučená v Afričanky na Francouzsku, odmítá jít do přírody. Vtipné. Po návratu k autům měníme její píchlou gumu a jedeme k nejbližšímu záchodu. Stejně už jsme chtěli jet dál...dál...podívat se na Bridal Veil Waterfall. Vodopád je vysoký 55m a vypadá kouzelně. Posuďte sami z fotek. Voda do něj přitéká z relativně malé říčky a proto se celkem divíme jak mohutně vodopád vypadá. Koupat se v jezírku pod ním by se nemělo, prý proto že voda obsahuje lapidárně řečeno kraví hovna z farem kudy protéka ta říčka. Spíme na parkovišti kousek od vodopádu. Ráno se s námi Aude loučí a míří smět Auckland, kam za ní přijede její kámoš Julien, se kterým se uvidíme později.
Pohledy dolů k moři stojí za to.

Otočíš hlavu doleva a pořád je na co se dívat.

Zelená je barva naše.

  My se tedy přesouváme za lezením do námi už poměrně dobře známé oblasti Wharepapa. Tentokrát už se nechystámě pouze do sektoru Froggatt, který nám má sice stále co nabídnout, ale přece jenom bychom zalezli taky trochu někde jinde. Proto míříme do sektoru Bayley's, který se nachází poblíž jak jinak než Bayleys road. Průvodec jsme si stáhli a vytiskli z netu, takže jsme opět připraveni. Před vstupem na soukromý pozemek, na kterém se šutry povalují je nutno se zapsat do návštěvní knihy nacházející se před vstupní branou. My jsme tady zhruba 8.11. a poslední zápis je tady před cca 14 dni. Zéland je zkrátka příliš málo obydlený na to, aby tady lezly hordy lidí tak jako u nás. Ani tento den tady nikoho nepotkáváme, kromě několika ovcí, včelích úlů a velkých pařezů, které dokreslují už tak hezkou scenérii. Snídáme pod skalama. Kdybyste tu byli, udělali byste totéž. Bayley's už není jenom o nýtech a borhácích, ale je tady taky dost cest s vlastním jištěním. Z našeho pohledu ale není moc o co stát. Pokud totiž opominu fakt, že když lezu po vlastním, tak jsme pos*aný až za ušima, tak se můžu vymluvit aspoň na to, že se jedná hlavně o spáry, které prostě nejsou mojím koníčkem. My si vybíráme ty části skal MEZI spárama...tedy stěnky. Nic extra těžkého tady sice není (7a max), ale to nám nevadí...těžké cesty budou jinde. Některé chyty (rozuměj dírky) jsou o(b)sazeny ptačími hnízdy, což i z lehkých cest činí cesty těžké, protože komu by se chtělo zkoušet cpát pracku někam, kde tě může něco klovnout?! Nám teda NE! Další zajímavostí jsou tzv. "naked bolts", český výraz neznám a nikde jinde jsem to zatím neviděl. Vypadá to jako obyčejný šroub navrtaný do skály, na který je nutno při lezení "nahodit" jakési kovové udělátko a teprve do toho udělátka cvaknou presku. Kovová udělátka nemáme, takže na cesty s naked bolts prdíme (tráá tráá tráá).
Zapiš se do knížky, jinak přijde farmář a napíchne tě na vidle!!!! Toliko praví legenda.

Bridal Veil waterfall.

I zespoda vypadá fajně což?

  Co se týká spaní, tak zhruba tři noci trávíme poblíž hostelu, kavárny a lezeckého obchodu v jednom pod názvem Bryce's. Myslím, že už jsem to tady jednou zmiňoval. Sice to asi není úplně košer spát takhle kousek vedle hostelu, který nabízí ubytování, ale chováme se slušně, nadáváme pouze česky a kakáme do níže uvedených toalet. Hned vedle je park pro školu parkuru a mají tam taky záchody, ba co víc...i SPRCHU!! Sice se v ní spíš asi myjou koně, ale to nám nevadí:)
  Jak ve Froggatt, tak v Bayleys jsou cesty hlavně kratší, tzn. kolem 15-20m. Najde se tam pár vyjímek, ale žádné dlouhé polezení to není. Těžiště obtížnosti cest je zhruba mezi 17 - 22 stupněm místní klasifikace, tzn. něco mezi 6 a 7+ UIAA stupnice. To však neplatí o sektoru Sheridan, který nám odtajnila dvojička Amíků, které jsme tady párkrát potkali a dali se s nimi do řeči. Jsou na Zélandu jen na 14 dní a asi ví, proč jsou právě tady. A teď nemyslím kvůli nám:), ale kvůli tomuhle lezení. Délka cest v Sheridan dosahuje až 35m a my tím pádem plesáme společně s našimi srdci. Materiál šutru je stejný, takže chyty jsou opět a zas hlavně dírky dírky dírky a taky bohužel hnízda hnízda hnízda, naštěstí jich tady ale není moc. Jsme tu sami. Během pracovního týdne tady člověk málokdy někoho potká. Jelikož už jsme celkem unavení vybíráme klidně lehčí, ale za to tříhvězdičkové cesty, tedy alespoň podle průvodce. A stojí to za to.
  Protože už lezem asi 3 nebo 4 dny v kuse, další den si chcem dát pauzu. Mezitím už Aude vyzvedla Juliena v Aucklandu a chce se k nám s ním přidat. Není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdáti. GSM signál je tady dosti mizerný. My jsme se tento večer stali jeho lovci. Usedáme do Homera a vydáváme se za signálem. V legendách se praví, že "tady někde JE". Krajinu rozřezáváme závratnou rychlostí asi 30km/h, přičemž Petra při jakékoliv nabyté čárce na displeji mobilu radostně křičí. Podle jejího křiku usuzují na sílu signálu, až někde konečně zastavíme a snažíme se s Aude spojit. Jaké to překvapení...je taky mimo signál:) Zéland zkrátka není ještě úplně pokrytý. Nevadí, řešímě to přes sms a jak se za chvíli dozvíte, za pohou noc a den a noc se s Aude shledáme.

Petra leze něco v Sheridan sektoru.

  Restday jsme se rozhodli strávit více méně nicneděláním poblíž městečka Te Kuiti, které z Wharepapa leží asi 50 km dále na jih. Spíme v rezervací Mangaokewa. Mají tady velkou travnatou plochu, kde si můžeš zadarmiko postavit stan, je tady barbeque, řeka a ne náhodou se nad námi kroutí asi 200m dlouhý pás skal. Šutry jsou zkrátka všude, jaká to "náhodička". Lezení tady ale necháváme až na příště, tentokrát jen přespíme a ráno se jdem projít do Te Kuiti. Město samo o sobě není nic moc. Čím se může pochlubit je silnou komunitou střihačů ovcí a jakýmsi mistrovstvím ve stříhání, které se tady koná každý rok. Na konci města taky najdeš sedmimetrovou sochu borce stříhajícího ovci...vypadá to jako by ji vraždil...tak trochu. My tady doplňujeme kolekci našeho pracovního oblečení, ve kterém pochopitělně vypadáme naprosto bombasticky, ale to už snad nikoho nepřekvapí. V kavárně sedíme nad průvodcem a přemýšlíme kam se můžem ještě podívat a tak vůbec přemýšlíme nad tím naším cestováním. Je supr takhle listovat průvodcem a vědět, že když se ti bude něco líbit, tak se tam prostě jednou pojedeš podívat. Stačí mít prachy na benál, jaká to malichernost:)
Bayley's


Taky Bayley's

Wharepapa při zapadajícím kotouči.


  Restday uplynul jako voda a my valíme zpátky do Wharepapa. Já vím, já vím, vypadá to jako bychom nikam jinam ani nejezdili, ale není to tak úplně pravda. Za a) spoustu míst v okolí naší práce jsme navštívíli ještě předtím než jsme práci dostali. Za b) spoustu míst, které jsou více na jih máme v plánu navštívit až z práce odejdem a budou v našem směru...tedy na jih. A konečně za c) ve Wharepapa je fakt nádherně. Konečně se tady shledáváme s Aude a Julienem, kteří přijeli v noci a zázrakem nás našli. Prý "po čuchu"...chce to sprchu!! Celé dopoledne jenom sedíme na odpočívadle a kecáme. S Aude a Julem to fakt není problém, Aude je schopna chrlit nepřeberné množství historek všeho druhu a furt nás nutí ať mluvíme taky my. "Tell me a story, tell me a story" je jedna z jejích nejčastějších vět. Julien už má zas něco odcestováno a tak se bavíme o Indii a Číně odkud zrovna přicestoval. Čas teče příjemně. Aude přivezla Petře z města Russel slamák. Do místních veder se bude hodit a navíc Petře fáááákt sluší, takže dvě mouchy jednou ranou. Odpoledne s nima něco málo vylezem v sektoru Sheridan, jde jim to na pohodku. Chcem taky udělat nějaké fotky na naprosto fantasticky vypadajícím kameni zvaném Meteora Butress, což je velmi fotogenická záležitost a být mezi námi pořádný fotograf, tak by se tady určitě vyřádil. Jde o to, že celý kámen jakoby vyrůstá ze země naprosto osamocen. Navíc v půdorysu má tvar úzkého obdélníku a jedna jeho hrana je prostě "k nakousnutí". Na tuhle skalku však vedou pouze dvě cesty, jedna místní 10 a jedna 16, na které chcem udělat ty fotky. 10 vyběhnu nahoru, abych tu 16 mohl hodit shora (jsou tam jen naked bolts). Slaňák je v ale tak blbé pozici, že klopím ocas a suše slaňuju zase dolu. Pro dnešek končíme. Jedna z pozitivních věcí ale je, že jsem přelezl svou první desítku:))))

Meteora Butress v sektoru Sheridan
Sheridan

  Protože tady dnes nejsme sami (Aude a Julien) a ne všichni holdují lezení tak jako my, volíme vycházkovou variantu v okoli Waitomo Caves. Počkej...vlastně  blbost...teď jsem si uvědomil, že jsme tam původně jeli podívat se na nějaké boulderové závody, ale ty jsme pak nenašli. Ale "protože tady nejsme sami" zní taky dobře, tak to tady nechám:) Každopádně ve vesničce Waitomo je všeho všudy celkem prd. Co ji činí zajímavou je blízkost množství jeskyň a krasových útvarů, za kterými se hrnou haldy turistů. A taky bych neměl zapomenout na svatojánské mušky, neboli světlušky, kterých je tady mraky. Teda pokud je zrovna tma a nebo jsi zrovna v jeskyni. Takže my jsme žádnou neviděli:) Jde o hmyz, který se přilepí ke stropu a z těla vypustí prý zhruba 20 až 30 světélkujících tkaniček, do kterých se lapí hmyz jiný, na kterém si světluška poté pochutná. Protože jich na jednom místě bývá spousta, tyhle tkaničky dokážou dokážou vykouzlit zajímavou atomsféru. My se na ně určitě taky půjdem jednou podívat, prozatím jsme si to nechali ujít. Máš-li chuť utrácet, můžeš se vydat na jeden z výletů s průvodcem. Vše je ale fest drahé, takže my volíme nějakou tu bezplatnou turistiku. Po cestě narážíme na jakousi "překážkovou dráhu" zřejmě jedné ze společností provozující místní prohlídky a tak se i dosytosti vyblbnem. Dostáváme se na druhý břeh říčký pomocí provazu a tlustých pneumatik. Aude si namočila celá záda a taky podzádí. No sranda jak sviňa co si budem povídat. Snažíme se trefovat menšíma pneumatikama na asi 6m vysoký sloup. Zkrátka už jsme dospělí a můžeme si dělat co se nám zlíbí!!! Večer jedem zas do Mangaokewa, kde děláme barbeque a kecáme do noci...Aude je s náma, takže o zábavu je postaráno. Pro osvětlení nám slouží světla z Audina auta. Byl to její nápad, prý si je jistá, že baterka bude v pohodě. Až ráno, kdy se naše cesty rozdělují slyšíme jejich volání "Heeeelp, heeelp". Nebudete tomu věřit, ale nemohli nastartovat:)) Jelikož jsme se do podobné situace už sami několikrát dostali, asi před 14 dni jsme koupili startovací kabely a tak jim pomáháme. Oni jedou dál na jih, my se jdem podívat na místní šutr, kde jsme ještě nelezli. Je to náš první vápenec tady na Zélandu. Jaká to slavnostní chvíle. Kvalita je bohužel sporadická, vypadá to jako by byla skála poskládána z malých vápencových cihel. Ty mají tu supr vlastnost se drolit a ze "stavby" vypadávat, takže je dobré si cesty vybírat obezřetně. Naštěstí se tady ale dost leze, takže co už mělo spadnout, tak snad i spadlo. Z naší strany to ale na návrat nevypadá.

Pohodička v Mangaokewa.
  Protože jsme před pár dny dostali sms, že pracovat začínáme dříve než bylo původně v plánu, balíme fidlátka, jedem dom a vracíme se do pracovního rytmu. Za zmínku snad stojí už jen barbeque jako oslava narozenin Natalie (manželka našeho šéfíka), která však probíhá v naprosto poklidném stylu tichého a klidného vyprávění. Pročítám si otázky z minulého příspěvku, na které jsem měl odpovědět, ještě mi zbýva ta ohledně Vánoc a taky ta o mistrovství světa ve veslování. Takže ručně stručně. Jak tráví Zélanďané Vánoce? No jak to mám asi vědět, když Vánoce teprve budou???!!! Cena lístku na veslování byla cca 60NZD do levnějších míst, ale dalo se prý koukat taky ze silnice, když člověk šikovně zaparkoval auto...takže klasika:))

Na závěr pár nezařazených fotek:

Fronta na banány.

Názvy farem jsou někdy pěkně vyvedeny.
Chceš pecku fracku?!
Volové seřadit!!!!
Slunko leze z mraků.

Už jste hráli "Guitar heroes"? Vybereš si písničku a pak se snažíš "odstřelovat" noty klávesami, které simulují struny kytary. Celkem sranda:)

Ráno kolem 5:30 jsou všude přízemní mlhy. Řekl bych, že mají sve kouzlo...abrakadabra.


  No nic, momentálně dojídám oběd, mám rýži. Dá si někdo?...už nemůžu... A jdem s Petrou prskat semínka do květináčků. V práci je teď volněji...pohodička jazz... Tak se měj fajně a pěkně a nezlob, stejně jako my!!

  See you later alligator (viz pozdrav na videu:).

video

      
    

Intermezzzzo

...jelikož od dnů volna, které jsme měli od cca 5.11. do 17.11. makáme jako volové, krávy, buvoli a jiní těžce vytěžovaní sudokopytníci, neměl jsem čas (a stále ho nemám) napsat něco delšího a v potřebné kvalitě, kterou si tento blog pochopitelně žádá. Dalším problémem, který mi v poslední době zabírá čas je blížící se technická kontrola Homera, kterého bych měl do 1.12. dát tak nějak do pucu.

Tento minipříspěvek berte pouze jako jakousi návnadu, případně jako omluvu těm milionům čtenářů, kteří mě již žádali o další blogový plivanec.

A na jaké otázky vám/nám tedy příští příspěvek přinese odpovědi?

Umí už Petra řídit traktor?
Umí už Adam řídit traktor?
Kde jsme se byli ve dnech volna podívat?
Stálo to za to?
Zranil se někdo?
Nezranil se nikdo?
Jak vypadá Petra ve svém novém slamáku?
Slaví Zélanďané také Vánoce?
Kdo se poblil na dalším barbeque?
Vylezl Adam svou první desítku?
(Ne)navštívili jsme ná-ho-dou nějaké nové lezecké oblasti?...muhehe...
Koupili jsme si nějaké oblečení, ve kterém vypadáme ještě fantastičtějí než v tom, které jsme nosili doposud?
Kolik bylo vstupné na mistrovství světa ve veslování?
Naučil se někdo z nás hrát na kytaru?

...a mnoho dalších jistě úžasných informací...

...proto prosíme o trpělivost a dobrou náladu v průběhu čekacích dnů...

kolektiv autorů.

Bez práce nejsou doláče, ale kdo by nebral den volna...

Work work work...

Momentalne se nachazime a minimalne jeste nekolik mesicu nachazet budeme v Ohinewai, coz je maly zapadakov pobliz mesta Huntly. Huntly je mesto lokalniho vyznamu. Uz z dalky jsou videt dva kominy mistni vodni elektrarny, coz je taky vice mene jedina informace, kterou se o nem lze docist v pruvodci. Pro nas znamena hlavne moznost nakupu. Bydlime v jakemsi rodinnem domku dalo by se rict. Jedno podlazi, zdi z papiru, klasicke vybaveni, chybi radiatory, zato mame dva krby, ale nemame drevo...detail.

Vpravo parkujeme, v domku bydlíme.

  Praci jsme sehnali pres internet, takze mnohem snadneji nez jsme puvodne ocekavali. Pohoda. Privitala nas Natalie, manzelka naseho sefika, ktera se stara o organizacni veci mimo farmareni. Bryce - sefik je hlavni farmarska hlava pomazana. Oba jsou supr, pratelsti, zatim nebyly zadne problemy. A co se tady pěstuje? Melouny.
  V domku bydlime se dvema individui (v tom pozitivnim slova smyslu). Aude (cti Ód) je 27leta francouzska rozesmata od rana az do vecera. Uf diakritika...vždycky zapomenu...tak teď už s hačkama a teď už taky s čáááárkama. Druhým individuem je 20letý Anglán James. Traktorista, který sem přijel hlavně za prací. V Anglii má jeho rodinka farmu a on si tady přivydělává, aby si pak mohl koupit X-tisíc bažantů, ty několik týdnu chovat a pak je prodat, aby mohli být zastřelení na polích těch, co si je koupí. Kdo z nás si tohle nevyzkoušel že!! Standardní člověk, standardní byznys. Aude mu říká "byznysmen od 10 let", protože už od 10 let vlastnil první bažanty.
  Prozatím jsme se dostali ke dvěma druhům roboty. Numero uno je cpaní semínek do jakýchsi forem/matric/naporcovaných květináčů. Ty se pak na několik týdnů prsknou do skleníků, kde se promění v rostlinky asi 10centimetrového vzrůstu. Numero duo je tedy setba těchto rostlinek na pole. Traktorista s rozevlátým úsměvem nejdřív pole připraví, tzn. položí v řadách "plastik" (viz foto). Traktoristův úsvměv nekončí, ba naopak, protože jeho další povinností je nás (Petru, Aude a mě) zapřáhnout za traktor v povozu, který je úzpůsoben k sázení rostlinek (viz foto). Nakonec dne se takto osázené řady pokryjí bílou textilií, který roslinám zajistí teplo, aby ráno při přízemních mrazících nezmrzly.


It's time to work



Tohle pole už je za námi. Příští prácička bude jinde.


Černý plastik. Do něj se vytvoři díry, a do nich přijdou rostlinky.

Vpředu traktor, za ním my na povozu. Holky sázejí rostlinky do černého plastiku, já pak přidávám dráty, které ve výsledku vytvoří tunel, na který se položí bílá textilie.

  Day off, aneb Wharepapa

Po cca pěti dnech práce se nám konečně dostává dnu volna. Happy day. Jen James, traktorista, tři sta z místa, day off nemá, protože ten z nás dělá nejvíc hodin a musí připravit další pole, abychom jej zaneřádili melouny. No my (Petra, Aude, já) valíme za dalším lezením asi 100km jižněji než stojí naše bydlení. Wharepapa South se to tam jmenuje. Na místo se dostáváme kolem poledne, protože ranní ptáče je pro sráče a nám se moc nechtělo vstávat. Šutr mezitím aspoň doschnul, neb přes noc pršelo a my jsme rádi, že je to suché. Po cestě se stavujeme v místním "lezeckém proslulém guru´obchodě" - Bryce's (U Brajse), kde se informujeme o tom, kam přesně se vlastně máme vypravit. Wharepapa je místo s několika oblastmi nemalé rozlohy s cca 800 cestamí a my tady dnes budeme jen jeden den, tak si chcem dát něco pěkného a ne se někde motat a hledat kameny. Bryce (nikoliv náš šéf, ale majitel obchodu pokud to někdo nepochopil:) nám dává cenné rady, kupujeme průvodce na danou oblast a valíme tam.


Sektor Main Cliff v oblasti Frogatt
Aude to taky zkouší.

Cesta Monsterpirece Theatre v sektoru Main Cliff, Frogatt

  Ještě než jsme dojeli k Bryceovi, tak stálo za to pozorovat změnu okolní krajiny, kdy se z obyčejných farmářských "ploch" začaly vyloupávat malinkaté kamínky vystřídané většími kameny, vystřídané solidními šutry a jak by se dálo očekávat i na pěkně urostlé skály se dostalo. Sečteno a podtrženo opět a zase nám místní výhledy berou dech, zastavují srdeční pumpy, naše oči lezou z důlků a my se snažíme udržet na silnici bez kolizí. Po resuscitaci, návštěvě Bryce (viz výše) dorážíme k oblasti Frogatt, kde dnes budeme ošahávat místní balvánky (chro-chro no bylo to něco extra).

"Tohle je lano a tamto je skála"

Jistím jistíš jistíme
    Za zmínku možná stojí, že místní lezecká stupnice se od všech možných evropských liší a my jsme se na ni pořád ještě úplně nezvykli. Víme jen, že 18tka je naše 6tka a podle toho se nějak snažíme orientovat. Čísla jsou poctivá, takže na to pozor!! Leze se hlavně po dírách, charakter chytů dost připomínal Whanganui Bay, kde jsme byli před týdnem. Co se od Whanganui dost lišilo byly samotné skály, které se tvarují a prohýbají do nádherných útvarů. Dalí by tady našel inspiraci. Fotogenické je to jak sviňa. Jelikož s námi lezla i Aude, která jinak více méně neleze, moc jsme toho ten den nenalezli. Bylo nutno vyměňovat sedáky atdatd. Kdo ví ví, kdo neví ani vědět nemusí. Nevadilo nám to však, protože jsme povahy veskrze přátelské. Moc lezců jsme nepotkali (nebyl víkend), vlastně jenom jednoho Amíka a Nora, kteří si s námi přišli nad skalou zaslintat, nicméně oni mohli slintat jenom nízko, protože neměli lano...žabaři...cha!! Teda na konci dne jsme je znovu potkali a to už si ho mezitím u Bryce koupili...žabaři...cha!! (Pro zajímavost: 60tka Sterling, model nevím, za 460NZD, tzn. cca 6600 Kc).



Salvadorovo srdce plesá.

Je libo pasodoblééé



Petra a Aude.
Tyhle lidi jsme tam taky potkali.
  Lezbunk jsme si parádně užili a už večer jsme se těšili na nějaký další day off, kdy se sem zase budeme moct přijet vyřádit. To jsme ještě nevěděli, že večer po návratu nám James oznámí, že i další den máme day off, protože se jedna z mašinek pokládající černý plastik na pole porouchala a my tudíž nemáme co dělat. A jaká to náhoda, protože zrovna DNES je tento den. Počasí ráno bylo tak proměnlivé, že nás donutilo k asi dvouhodinovému nerozhodování. Nakonec jsme se hecli a vyrazili, abychom se v Huntly (asi po 20 km) otočili a jeli zpět, protože se rozpršelo...slušně řečeno...velice silně.
  A nyní již v realtimu. Petra vaří, protože je to žena a ty tak rády vařívají. Já, opičák, píšu blog, poflakuju se a snažím se nerozumně plýtvat časem. Jde mi to. Petře vaření taky, takže pohoda. Zítra bychom už měli pracovat. Nikomu to nevadí, protože jsme si dnes v bance ověřili, že výplata za první týden už nám přišla a máme dobrou náladu a vy/ty doufám taky, bo či nás není!!!????":))
  

Zbloudilá fotka z města Turangi, kde byla před informačním centrem vyvěšena česká vlajka. Proč? Prý tam každý den dávají jinou.

Working Holigej, aneb vypadá to, že máme práci, aneb litanie č. 2, aneb bacha je to tak dlouhé, že bych to sám nečetl

   V oblasti Hunua Falls jsme se ještě byli nuceni zdržet, abychom nechali Homera prohlédnout někým kvalifikovanějším, což v našem případě je skoro každý...bohužel. Tohle ale nebyla tak úplná sranda, protože auto, které žere přibližně 20L/100km nikoho zrovna nepotěší. Zkráceně řečeno, mechanik se na to podíval, asi 3h na tom pracoval, vyměnil svíčky, jednu prasklou hadičku, identifikoval prasklý vývod u krytu rozdělovače, odevzdali jsme mu 230 NZD a se spotřebou neskonale nižší (olééé) jsme vyrazili dále. Momentálně sháním tu krytku rozdělovače, ale zatím to vypadá, že spotřeba už je v normálu. Ještě musíme víc ujet, abychom to byli schopni říct na "stopro". Za zmínku taky stojí, že po tu dobu, co se na to ten mechanik díval, tak nám půjčil svoje auto, prý ať se jedem někam podívat. No vstřícnost sama. Toliko Homer, náš domeček...a někdy taky trochu blbeček.
  Díky drobnému zakolísání jedné z mých navigátorek jsme se ocitli na západním pobřeží ve východní části Firth of Thames na severu Severního ostrova:) Zakolísání se velmi hodilo, neb jsme narazili na krásnou pláž a spaní přímo u ní, aneb Tapapakanga národní park. Dříve se tu těžilo dřevo. Mám pocit, že někteří Maorové, aneb původní obyvatelé NZ zřejmě silně koktali, protože zapamatovat si některé názvy, to je tvrdá řehole. Přes Firth of Thames bylo vidět až na "protější" poloostrov Coromandel vzdálený asi 25km. Ten pohled stál za to, těžko vylíčit slovy, och ta krása neskonalá...ale fakt. Další den - zatím nepracujeme, takže klasicky ani nevíme, jestli je středa nebo sobota - takže prostě "další den" jsme dali klidný výlet po parku, omrkli všudypřítomné ovce, rozněžnili se nad jehňátky (ňuňuňu-ťuťuťu), popíjeli kávičky, cpali se sušenkama a uživali si volna, kein problem. Na každého obyvatele Zélandu připadá zhruba 9 ovcí, obyvatel je zhruba 4.5 milionu, takže ovce jsou dosti v přesile (go sheep go)!! Jo a BACHA, ale na to POZOR...dali jsme si první sprchu v přírodě :) To je důležité zmínit, nerad bych, abyste si mysleli, že pořád smrdíme jak hovada...i když teď když tohle píšu, tak už by to zase chtělo asi. Ale klid, není to tak hrozné, občas se vyrochníme v kaluži, nebo si prstama umyjem zuby:)

Na pláže na pláže, tam se všechno ukáže...

Jednou jsi nahoře...

...a jednou dole

Jsem rybář a kdo je víc.

Jééévanene to je bžunda...



Muhehe...no bžunda ještě větší.
  V Tapapakanga jsme strávili ješte jeden den a odpoledne jsme vyrazili dál směrem na jih, ale jenom pár kilometrů, konkrétně do parku Waharau. Co je tady vychytané jsou barbeque (BBQ), na které jsou v parcích připravená kamenná ohniště, u toho stolky a lavičky, navíc na pláži se povaluje spousta vyschlého dřeva, no prostě ideální na nějaké to vaření, smažení, dušení...žraní. Ubrali jsme tedy první porci z naší 5kilové Basmati rýže, fantastiš, co si budem nalhávat. Všechny parky, které jsme dosud navštívili spadají pod správu tzn. Auckland Regional Council, který se o ně stará. Je jich celkem 25, my jsme dali myslím 4. Zázemí je vesměs naprosto dostačující, záchody, lavičky, parkoviště, pitná voda a BBQ:)

  Z Waharau valíme dál do města Thames, kde se chci mrknout na ten rozdělovač a potřebujem nakoupit. Městečko nic moc, pokud nepočítám jeho okolí, které je nádherné. Zvlněné kopce porostlé keři a stromy všelijakých druhů, sem tam nějaký domek. Thames samotné je hlavně o jedné hlavní ulici a zbytek je jakási "výplň". Nám se hodil supermarket a warehouse, kde jsme si koupili lavóóór a já hřeben, aby se mě místní ovce už konečně přestaly bát. Taky jsme si zařídili zdravotní pojištění na zbytek pobytu. Na osobu to vyšlo cca 200 NZD na 8 měsíců, což je naprostá pohoda, prostě zhruba 3 tisíce Kč, no nekup to. Konečně si budem moct něco zlomit, případně si dát s někým do držky, ať to pojištění k něčemu máme!! Nejsme přece úplně blbí!!
  Přece jenom už tady jsme nějaký ten den, pomalu si začínáme zvykat a je tedy třeba podívat se na nějaký ten ŠUTR. Momentálně kempíme v oblasti Maratoto, kousek od jakéhosi potůčku, příroda parádní, na dohled je taky Mt Maratoto, kam jsem původně myslel, že si půjdem poprvé zalézt, nicméně po obhlídnutí průvodce to vypadá, že na rozlez by to asi nebylo to pravé ořechové. Byť jsou tam prý krásné cesty, jejich obtížnost není na první lezení tady úplně optimální a nerad bych, aby to některé z nás odradilo:)) Navíc přístup pod šutr je cca 2 hoďky špatně značeným terénem.

Peč se peč kuřátko moje "dozlatové"

Mt. Marototo


  Abych se časově a vůbec tak nějak lokalizoval, tak TEĎ tohle píšu ve středu, 29.9.2010, 8:57 místního času, jsme v Maratoto Valley, Nový Zéland, jižní polokoule, Země, Slunečná soustava, Mléčná dráha, Vesmír....

Od hory Matototo jedem dále na jih, v očích nám svítí šutříky a ty se stávají naším cílem, uvidíme, jestli to bude lepší. Nebude...to už teď můžu říct. V Karanghake Gorge, kam dojíždíme by mělo být další lezení. Nicméně první den se naše výprava "za šutrem" pomalu sublimuje v běžný výlet, neb skály sice jednoznačně vidíme, přístupovou cestu k nim však nikoliv. Nevadí, není nic lepšího, než si se všema cajkama na zádech prohlídnout okolí. Kdysi se tady těžilo zlato (nic jsem nenašel), je tady spousta různých potrubí (na vodu), kolejí (na přepravu zlata vozíky) a děr do země(doly). Na druhý den už se mi daří najít cestu k šutru, ale je to děs!! Jak ta přístupovka, tak to lezení, jen několik málo cest, zamešené až hrůza, no zkrátka ztráta času. Lezení tady...tedy... možná až když naprší borháky a uschne lepidlo, aneb valíme pryč, aneb "Yeah, but..."

Keep smiling

...a jedeme dál...
Další zastávka městečko Katikati s pseudonymem Mural Town. Kdysi tady prý klesla cena kiwi, které značnou část obyvatelstva živila, tak se rozhodli, že si svůj výdělek zaobstarají jinak a pomalovali místní budovy různými malůvkami a na ty se snažili přilákat turisty. Prý je se jim to jakš takš daří. Asi nejsem dostatečně vzdělán v daném oboru, ale podle mě nuda nuda šeď šeď. Každopádně zde objevuji celkem dobré pifko Red Lion. Kredit Katikati poté prudce vzrostl.

  Ráno vyjíždíme pryč, když se za mne přilepí policajti a něco (zřejmě jejich maják) mi říká, že bych měl zastavit. Vše probíhá v pohodě, pouze jsem si uvědomil, že to kličkování, za účelem zjištění, jestli mi skutečně občas lehce drhnou brzdové destičky o koutouče, bylo nevhodné. Policajt si myslel, že jsem něco pil:) Má kamenná tvář ho však přesvědčila o opaku, a ještě nám poradil cestu. Jo a taky se nám podařilo získat pracovní IRD číslo a mám narozky. Den jako každý jiný.

No comment:)


  Další dny by se daly shrnout jako spaní poblíž města Tauranga, nějaká ta turistika a hledání práce zatím pouze přes net. To opravdové hledání jsme si nechávali práve až na okolí Taurangy, kde je spousta kiwi farem. Co čert chtěl, na jeden z "pracovních" mailů se chytla naše budoucí šéfová, kterou poznáme zítra (tyhle odstavce píšu 9.10.-sobota). Jaká práce? No přece na farmě...co jiného. Konkrétní info budem vědět později. Každopádně tou dobou jsme věděli, že máme cca týden na cestování.
  Tauranga a přilehlé Mt. Manganui asi nemá cenu moc popisovat, fotky budou výmluvnější.

Spaní poblíž Omokorea, parkoviště jen pro nás. V pozadí Mt. Manganui.

Omokorea, podvečerní procházka. Je odliv...za chvíli už bude všude voda.

Místo: Omokorea. Osoba: Petra. Člen vozového parku: Homer


Pohled z Mt. Manganui...tam někde dole na nás čeká Homer.

Opět pohled z Mt. Manganui.


  Neb nacházení šutrů, na které nemůžem vylézt už nás fakt přestává bavit, jako další destinaci volíme prý jednu z nejhezčích lezeckých oblastí N. Zélandu. Název: Whanganui Bay. Místo: Západní zátoka jezera Taupo. Taupo je rozlohou největší jezero Zélandu, dostáváme se k němu přes turistickou oblast kolem města Rotorua, která je vyhlášená svou geotermální aktivitou, nicméně na tu momentálně prdíme, stejně jako ona na nás (smrad shnilých vajec je všude!!). Příjezd do Whanganui Bay je dosti specifický. Jedná se o cca 2-3 km po bahnité cestě značného sklonu dolů s jedním brodem říčky. Abych tomu dodal grády, tak mohu směle prohlásit, že po silnějším dešti, se odtamtud dost dobře nedá vyjet, pokud člověk nemá offroada, což my nemáme (biju se v prsa a mohutně ryčím na celé kolo). Cestu tam jsme zvládli s hovínkem tzv. "ready to go", jestli se dostanem nahoru se dozvíme za tři dny, až se budem vracet.

Polední kafe před sjezdem k jezeru Taupo

Dost se tady všude rybaří. Už jsme tady přece jenom nějaký ten den, Petře narostl drobný knírek, mi plnovous a jak vidno, máme supr úlovek...Kdo si dá?

Zatoulaná fotka z řeky Kaituna, kterou si užívají hlavně raftaři a kajakáři. Potkali jsme tady jednu holku, která měla na levém ňadru vytetováno "Milouš forever". Milouši nevíš o tom něco???

Whanganui Bay u jezera Taupo. S místním rybářem jsme fajně pokecali...smál se jako šilený.

V pozadí hlavní sektor. Uprostřed 60metrová věž. 

Sektor Plateau. Z fotky to nevypadá, ale taky to má až 50 metrů.

Maorská osada Whanganui kam jsme se dostali je nádherná. Jednoduše řečeno, nejednoduše představeno a ještě hůře popsáno, snad alespoň některé fotky napoví. Obyvatelstvo je tvořeno hlavně Maory. Těžko říct, kolik jich tady skutečně žije a kolik tu jen jezdí rybařit atp. Berou tady hlavně kalifornští pstruzi. Kanalizace je tvořena romantickou alejí kadibudek. Voda se bere z jezera, je pitná i bez převaření. Maoři tu přebývají buď v klasických místních domcích (jak nečekané), nebo spíš v takových chatrčích a nebo ještě lepé v závěsných karavanech stavu chátrajícího. Je to celkem pochopitelné, protože zajet sem s karavanem, znamená tady ten karavan taky nechat (chátrat). Zátoka je obklopena skalami vysokými až 60 metrů. Odhadem na cca 50ti procentech z nich se leze. Charakter lezby je hlavně po dírkách, šutr se nazýva ryolit, při ulomení je váhově hodně lehký, ale nijak zvlášť se to naštěstí neláme. Jedná se hlavně o spáry, stěnové lezení, málo převisů, hodně ukloněných cest a kolmic. Váha uloupnutých šutříku není vskutku velká, neb některé z ních plavou na hladině, a to není fór (haha).

Lezení hlavně po dírkách, hodí se technika.

Jezero Taupo. Nejsem tak dobrý fotograf, abych plně vystihl tu atmosféru.
  Místní lezbě věnujeme 2 dny. Bez tištěného průvodce sice dosti tápeme, ale banda lezců z Aucklandu nám první večer a další den pomáhá se alespoň částečně zorientovat. Chtělo byt to ale umět více lézt po vlastním matroši, některé nádherné linky odjištěné borháky se nacházejí až jako druhé délky přičemž ta první je ale po vlastním. Ještě se musím hóóóódně učit. Až sem pojedeme příště, určitě už to bude s koupeným průvodcem.
  Cesta zpět by vydala na samostatnou kapitolu, takře radějí ručně stručně, v bodech. 1. Výjezd ráno. 2. Celý nechutný kopec tentokratá vzhůru jsem bravurně zvládl (ještě teď se klepu po rameni uznáním) 3. Před přejezdem říčky zjišťuji, že máme defekt na přední pravém kolesu. 4. Volíme lehký risk, říčku projíždíme a pak ještě zbytek bahnité cesty k cestě hlavní, provoněné asfaltem. 5. Hever, který jsem koupil je příliš nízký a naše auto lehce přizvedne, nikoliv však dostatečně (ještě teď se kopu do zadku) 6. Staví nám NZ bourec, ochota sama. 7. Na nechutně podhuštěné (píchlé?) rezervě dojíždíme do opravny a den je zachráněn!!! 8. Zbytek dne již pouze slavíme a opájíme se pocitem 4 naplněných duší v pneumatikách, a to nepočítám ty dvě naše, které si pomalu taky dofukujeme.

Asi takto jsem si připadal, když jsem zjistil, že náš hever je příliš krátký...

....a tady to říkám Petře.

  Před námi je tedy práce... Je to poblíž městečka Huntly, od něj ještě kousek na sever. Asi 80km odsud je oblast Wharepapa, kde se dají prolézt nejedny lezečky. Co dodat...jestli ta práce klapne, tak lepší místo jsme si pro ni vybrat na Severním ostrově snad ani nemohli:) Zatím hore zdar...

Finální odstaveček: Momentálně už máme práci, bydlíme ve férovém domku s pohodovým komfortem ještě s jednou Francouzskou a Anglánem. Více o tomhle v dalším příspěvku...., takže do té doby Adios amíígos:))